Tuto knihu věnuji všem Sladkým dětem a jejich rodičům a rodině. Ne vždy je lehké žití s diagnózou DM1,… kniha vám poví, jak se z nemožného stala docela dobře možná věc.
Věnováno mé sestřičce Terezce!
„Když jsem poprvé vstoupil do toho pokoje, z jeho zdí na mě dýchla sama smrt. Když jsme s Frederickem Bantingem a Johnem Jamesem Rickardem Macleodem odcházeli, stal se z pokoje smrti, pokoj života. Pokoj života, lásky a naděje.“
– Charles Herbert Best
Prolog:
Myšlenka
Konec léta 1915, Pembroke, Maine…
Léto v Pembroku bylo stejné, jako to minulé. Listy na stromech rostoucích kolem pěšiny vedoucí na pobřeží, pozvolna začaly měnit svou barvu. Charles Best, malý, podsaditý hoch s delšími napomádovanými vlasy, pečlivě česanými s pěšinkou, s vysokým čelem, kulatým obličejem a se zelenýma očima, odívaný do zelenkavého obleku s šedou vestou a motýlkem, kráčel bok po boku své starší sestry Delerii Bestové – Newmanové a povídali si o všem možném. Mimo jiné i o nastávajícím přírůstku do rodu Bestových a Newmanových, prozatím se ukrývajícím v matčině lůnu. Deleria byla vyšší, díky těhotenství mírně zaoblené, jinak zcela hubené, postavy – byla oblečena v letních květinových šatech. Ano, byl konec léta roku 1915 a bylo ještě teplo.
Charles a Deleria šli pozvolnou chůzí. Nikam nespěchali. Rodinný dům postavený nad pobřeţím byl toho času přeplněný k prasknutí.
„Váţně chceš jít na procházku?“ optala se svého mladšího bratra Deleria libozvučným hlasem. „Kdyţ otec slaví takový úspěch?“
Charles se zastavil a ohlédl se za domem. Byl to spíše srub, neţ klasický dům. Ovšem! Měl dvě patra. A rod Bestů jej vystavěl výhradně ze dřeva. V chladnějších obdobích roku byl studený, v létě zase aţ příliš vyhřátý. Ale byl to jejich rodný domov.
„Úspěch?“ podivil je jízlivě Charles. „Uzavřel jen o trochu větší obchod, než jaké uzavírá každý týden. Nemusel kvůli takové prkotině svolávat celou rodinu. Ano. Je to úspěch. Ale žádný úspěch se nemá slavit s přehnanou mírou. Nosí to smůlu.“
„Ale no tak! Bráško!“ zakroutila hlavou Deleria.
„Coţpak se necítíš být povinen -…“
Charles pohladil sestřino rostoucí bříško a přerušil větu, která jí zůstala viset na plných rtech. „Nebudu obchodník.“
„A co tedy?“
„Co třeba lékař?“ zasnil se Charles zrovna v okamţiku, kdy se vlna přelila přes oblázkovou pláţ, po níţ se procházeli. Museli často uskakovat, neboť oba měli na nohou uzavřenou obuv.
„Lékař? Tady? V Pembroku? V Maine?“
„Neříkám, ţe tu zůstanu.“
„Jeď do Kanady. Do Toronta.“
Charles se znovu zastavil. „Proč zrovna tam?“
„Na Torontské univerzitě studuje můj bývalý spoluţák.
Dopisuji si s ním. Stále mají málo studentů. To víš… Kaţdý
chce dělat „lepší“ kariéru.“
„Například tu obchodní.“
„Jako náš otec.“ Usmála se smutně Deleria.
„Uţ to vidím. Charles Best, junior – obchodní specialista a poradce. Uff. To sotva!“
Opět se zastavili. Deleria mocně objala svého mladšího bratra. „Budeš velikánem v medicíně… vidím tvou budoucnost. Bude se o tobě psát. Sám napíšeš mnoho odborných prací. Získáš tituly a bohatství. Jméno Charles Herbert Best si budou připomínat mnohé generace příchozí po nás.“
Charles se zasněně pousmál. Políbil svou milovanou sestru na tvář. Pochyboval o její věštbě. V danou chvíli pochyboval téměř o všem. Nicméně. Věděl jedno. Odjede do Kanady. Podá přihlášku na Torontskou univerzitu. A bude studovat lékařství.
Netušil, že tím rozhodnutím započal cestu sestřina proroctví.