Torontská univerzita.
Spletitý komplex hned několika budov, zasazených do útulného parku plného zeleně. Charlese ze všeho nejvíce upoutaly stromy. Listnáče. Javory. Byl podzim, tedy zeleň se jala halit do barevného hávu a připravovala se na dlouhý zimní spánek.
Charles s Abeforthem se zvolna přesouvali přes malé náměstíčko, jehož středu dominovala mramorová socha děkana univerzity – Johna Grillina Sillinortha. Vyobrazenému muži mohlo být kolem sedmdesáti let. Měl holou hlavu a pěstěný plnovous sahajícímu až na hruď. Děkan Sillinorth seděl na majestátném křesle. Oděný do taláru, jenž, podle informací a zkušeností studentů, profesorů, i jeho blízkých, nikdy neměnil za jiné oblečení. Na podstavci bylo, ozdobně psáno, jeho jméno.
„Vţdycky jsem si nějak takto představoval hlavního vedoucího školy.“ Poznamenal spíše na půl úst Charles Best a sklonil svůj pohled zpátky k zemi.
„Děkan Sillinorth je… řekněme, že jeho tělesný vzhled ani zdaleka neodpovídá jeho duši.“ Zamyslel se Abeforth a rovněž se soustředil na pozemní komunikaci.
„Co tím myslíte?“ zajímal se náhle chlapec z Pembroku.
„Však uvidíte, příteli.“
*
Děkanův dům se nacházel cirka sto kroků od náměstíčka. Šlo o dvoupatrovou budovu. Z rudého kamene a se střechou z modrého šindele. Slunce se rozhodlo zlehka klouzat za obzor. Připozdívalo se. Z toho důvodu Charles na Abeforthovi zpozoroval jistou nervozitu.
„Není ještě úplně pozdě,“ snažil se novému příteli zvednout náladu.
„Ne to není. Raději ale vezměte rozum do hrsti. Zvažte své chování, každou větu, každé slovo, než je vypustíte z úst.“
*
Stanuli před hlavními dveřmi děkana Sillinortha.
Abeforth Huali zaklepal o dřevo klepadlem, vyobrazujícím javorový list. Charles si pomyslel, že si zde opravdu potrpí na vznešenost a věrnost vládnoucí vrstvě.
Čekali okamžik. Oběma mladým mužům to však připadalo jako věčnost.
Hlavní vchodové dveře se konečně otevřely.
Charles byl maličko zaskočen, když se mezi futry objevila malá stařičká žena se vzorovaným šátkem, přetaženým přes hlavu a oděná do prosté rudo-bílé uniformy.
„Přejete si, pánové?“ zakřehotala stařenka a k Charlesovu udivení odhalila dokonale udržovaný chrup.
„Jdeme za panem děkanem Sillinorthem. Je přítomen?“ usmál se mile na ženu Abeforth.
„Ale jistě. Bude ve své pracovně.“ Pokývala vážně hlavou stařenka. „Cestu znáte, že pane Huali?“
„Samozřejmě.“ Nepřestával se culit snědý muţ. „Děkuji, Aliss.“
*
Vstoupili do dalších dřevěných dveří. Byly otevřené. Abeforth třikrát zaklepal na futro.
„Kdo je?“ ozval se z pracovny hluboký, majestátní hlas.
„Abeforth Huali.“
„Huali?!“ tón hlasu, vycházející z místnosti, změnil barvu. Byl přátelštější. „Jen dále, jen dále.“
Abeforth s Charlesem vstoupili.
Ocitli se v prostorné, dřevem obkládané a velmi střídmě osvětlené pracovně děkana Sillinortha. Podél všech čtyř stěn
stály masivní a krásně vyřezávané knihovny, přetékající odbornými svazky nejrůznějších témat, oborů a profesí. Volná místa zastupovala okna a východy. Děkan John Grillin Sillinorth seděl naproti vchodovým dveřím za impozantním dubovým stolem. Charles před majestátem sklonil oči k podlaze – ta byla pokryta několika vrstvami koberců nejrůznějších vzorů, velikostí a původů.
Abeforth, jakmile zjistil, že jeho kolega sklopil zrak, v mžiku pobledl. Moc dobře věděl, že právě takové chování, chování bázlivé a nerozhodné, děkana Sillinortha, pokaždé, co si jen jeho snědý asistent, pamatoval, vytočilo doběla.
„Vy!“ ukázal kostlivým prstem děkan na osobu Charlese Besta a hlas se mu rozčilením opět zabarvil. „Vaše jméno a váš důvod návštěvy mého domu?!“
„Charles Best, pane.“ Promluvil tiše mladík z Pembroku. „Chtěl bych se stát studentem zdejšího institutu.“
Děkan Sillinorth přesunul své pomněnkové oči zpět k lejstrům, povalujícím se na desce vyřezávaného stolu.
„Semestr začal před měsícem. Jak na vás tak koukám, nedoženete učivo. Navíc… máme všechna studijní místa obsazená. Zkuste to za rok.“
„Pane děkane…“ Charlesovi právě potemněl celý svět. Univerzita byla to jediné, co od života chtěl. Medicínské vzdělání, které bylo pro jeho rodinu něčím novým.
Sillinorth znovu upřel oči na bázlivého Charlese.
„Kolego Huali… prosím, doprovoďte tohoto… hocha… mimo půdu univerzity. Zítra vás očekávám v laboratoři. Máme napilno.“
Charles se konečně střetl pohledem s tím děkanovým.
„Pane děkane,… když dovolíte. Domnívám se, že učivo v rozjetém semestru dohnat hravě zvládnu. Jsem cílevědomý, k tomu pocházím z obchodnické rodiny… víte, píle je pro obchodníka velmi důležitou vlastností.“
Sillinorthovi se pohnuly koutky tenkých úst.
„Troufáte si, mladíku.“
„Pane děkane…“ promluvil vzápětí Abeforth. „Jestli to bude potřeba, rád se za mladého Besta zaručím. Dohlédnu, aby se naučil univerzitním způsobům, aby nestrádal ve společenských kruzích. Aby se stal řádným studentem.“
„Dojemné.“ zívl Sillinorth.
„Pane, neudělám ostudu vám, univerzitě ani sobě.“
Pronesl snad aţ příliš rozhodně Charles.
„Nadhodím váš požadavek radě pří zítřejším ranním zasedání. Za sebe vám, pane Beste, ale povím, že já jsem proti tomu, abyste na naší škole studoval. Zde není pro obchodní kastu místo. Jestliže vám mohu něco doporučit,… vraťte se k tomu, čemu rozumíte… k cifrám a směnkám. Nicméně… rada může rozhodnout jinak. Proti mému přesvědčení.“ Děkan
Sillinorth vytáhl ze šuplíku notes v černé kůţi, otevřel jej a začal si zapisovat. „Tedy… Charles Best, obchodník. Jaký obor toužíte na naší univerzitě studovat?“
Charles jen ztěžka ovládal svůj vztek. Nesnášel, když byl zařazován do obchodnické společenské vrstvy, která v těch časech nebyla mezi učenci příliš… oblíbená; třebaže jí vděčil za základní vzdělání a před malou chvílí se o ni opřel, zahnán do úzkých. Mladík z Pembroku dychtil zakřičet, že když dostane šanci, využije ji,… Abeforth stojící vedle něj to vycítil a při děkanově nepozornosti na o dost menšího mladíka jen zakroutil hlavou.
„Chtěl bych studovat biochemii a všeobecné lékařství, pane.“
Děkan Sillinorth uznale pokýval hlavou. „Budu se opakovat. Troufáte si.“
„Děkuji, pane.“
„Dobrá, dobrá. Mám dost práce. Kolego Huali, má mladý pan Best kde složit hlavu?“
„Ano. Zajistil jsem mu malý pokoj na jedné lepší ubytovně.“ Oddychl si Abeforth.
„Výtečně!“ řekl unaveně John Grillin Sillinorth. „Očekávejte během zítřka kurýra s rozhodnutím rady. Do té doby… využijte svůj čas prospěšně sobě i svým blízkým.“