Kapitola první:
Nádraží
Cesta vlakem do Toronta Charlesovi vcelku utekla. Byla příjemná. Po všech těch událostech, kterými musel projít, když se loučil s rodinou. Zejména pak, jakmile došlo na loučení s hlavou rodiny, Charlesem Bestem starším. Jediný člen rodu, který mladíka výrazněji povzbuzoval, byla jeho sestra Deleria. Když odjížděl, zrovna mu porodila synovce – Thomase Newmana.
Vlak zastavil na stanici.
„Tak… a je to tu!“ Charles se nadechl podzimního vzduchu, na vlakovém nádraží značně znečištěného průmyslovými prvky, a vystoupil na perón.
Hoch cestoval jen s jedním kufrem. Zavazadlem, do něhož se v podstatě vešel veškerý jeho dosavadně dosažený majetek. Obyčejně se jednalo o oděvy.
Rozhlédl se po nástupišti pozorněji.
„Charles Best?“ ozval se mu za zády hrubý hlas.
Mladík se otočil na patě.
Pohlédl do výšky, do jasně modrých očí, a přikývl.
„Ano, to jsem já.“
Před ním stál, bezmála, dvoumetrový snědý muž s kozí bradkou, oděný do béžového obleku. Nebyl příliš starý. Tedy, rozhodně byl jen o málo starší, nežli Charles. Byl to Abeforth Huali. Student medicíny na Torontské univerzitě, kterého mu představila Deleria. Charles si oproti mladíkovi připadal jako malé děcko.
„Abeforth Huali.“ Potřásli si rukama. „Sice jsme si vyměnili pár dopisů, ale -…“
Snědý muž se tajuplně usmál.
„Máte proti mně něco?“ zasyčel Charles. Nenáviděl, když se nad ním někdo povyšoval. Notabene někdo cizí.
Abeforthovy plné rty se roztáhly ještě více. „Nechtěl jsem vás urazit. Já jen, ţe jsem si vás představoval úplně jinak. Jak vypadá vaše sestra, Deleria, to vím. Vyměnili jsme si fotografie… hm… dopisujeme si uţ pár let. Ovšem tím vás nebudu zatěžovat. Jsem tu proto, abych vás zavedl na univerzitní půdu. A seznámil vás s vedením. Uţ o vás vědí. A upřímně… nejsem si jist, zda vás na školu, z vlastního přesvědčení, vůbec přijmou.“
Charlesovi naběhla žilka na čele. „Nechcete mi tvrdit, že jsem sem cestoval zbytečně. Že ne?!“
„Jen klid. Mám na děkana zvláštní vliv. Vlastně jsem jeho asistentem ve vědecké praxi. Znal se s mým otcem. Byli to letití kamarádi. Za vše, čím jsem, vděčím jemu a svému otci. Ať je mu země lehká.“
Charles malinko pobledl. „Omlouvám se… já… netušil jsem -…“
„V pořádku.“ Abeforth poplácal menšího hocha po zádech. „Nemějte obavy. Kdyţ si děkan, a s ním i rada, postaví hlavu, mile rád se za vás zaručím.“
Konečně se usmál i Charles. „Tak ujednáno.“
„Pojďte. Musíme na univerzitu dorazit dříve, než se dočista setmí. Kdybychom přišli za tmy, naší věci by to neprospělo. Pojďte. Jsem tu vozem.“
„Vozem? Copak si student medicíny může dovolit automobil?“ podivil se Charles a pospíchal za Abeforthem, který nasadil „mílové“ kroky. Jemu přirozenou rychlou chůzi.
„Říkal jsem vám, přeci, ţe jsem děkanovým vědeckým asistentem. K tomu si chodím přivydělávat do jednoho místního baru. Jakmile vyřídíme vše na půdě univerzity, bude mi radostí vás na skleničku pozvat. A pak vás zavezu do vašeho prozatímního, bytu. Vidím, že momentálně neoplýváte zrovna přepychem a finančním komfortem.“
Charles sklopil oči.
Abeforth se ohlédl na svého společníka přes svalnaté rameno. „Pochopte, nepovyšuji se nad vás. Však se časy zlepší a i vy nebudete za pár měsíců živořit. Vím, před čím jste utekl z Pembroku.“
Charles se vděčně pousmál.
„Díky, příteli!“